Jeden den v hokejovém zákulisí
Zdravím všechny hokejové fanoušky, zvláště pak ty olomoucké. Jmenuji se Petr Všetička, na stadionu spíše známý pod přezdívkou Agent a díky výhře v soutěži s pivovarem Radegast jsem měl tu čest navštívit hokejové zázemí olomouckého stadionu, setkat se s vedením klubu, hráči a vůbec všemi osobami, které se kolem olomouckého hokeje pohybují.
Vše začíná v sobotu 5. 2. 2010 v 9:45. Před stadionem už na mě čeká pan Ing. Klapil (zástupce pivovaru Radegast). Po našem vzájemném představení nás zahlédne paní sekretářka a odvádí nás do zasedací místnosti klubu. Po chvilce čekání přišlo vedení HCO a rukou mi potřásli náš generální manažer pan Erik Fürst, sportovní manažer pan Josef Podlaha a sekretářka klubu paní Helena Spurná. Pan Podlaha a paní Spurná mi chvíli poté nabízejí tykání, což je mi velkou ctí a samozřejmě jej bez jakéhokoliv rozmýšlení přijímám. Po prohlídce administrativního zázemí klubu s Pepou usedáme do zasedací místnosti a povídáme si o hokeji. Hela kolem nás sem tam proběhne a taky něco prohodí, ale je vidět, že v den zápasu má celkem dost práce a běhání. Oknem ze zasedačky již vidíme, jak naši hráči vyjíždí na led k dopolednímu rozbruslení a na mě začíná dopadat maličko nervozita z představy, že nebude trvat tak dlouho a objevím se na tom samém ledě také.
Když jsou již všichni hráči nějakou dobu na ledě vstáváme a jdeme do šatny hráčů. V šatně se také potkávám s kustodem panem Petrem Přecechtělem. Byla mi přidělena lavička, kde normálně sedí Jirka Řípa (momentálně nemocen) a Marťa Prusek (bohužel zraněný). Během mého převlékání po šatně pobíhá pan Přecechtěl a roznáší hráčům dresy na odpolední zápas. Poté mě ještě bere do skladu vyfasovat helmu a s Pepou Podlahou pak už vyrážíme na střídačku. Po našem příchodu jen Pepa upozorňuje trenéra Honzu Tomajka, že už sem tam a až to půjde, ať mě pošle na led. Ani jsem se nestihl rozhlédnout po ledové ploše a slyším: „Pojď na led!“. Chvilku stojím a přemýšlím, jestli jsem se nepřeslechl a jestli to opravdu bylo na mě. Po chviličce trenér příkaz zopakuje a je již více než jasné, že je to opravdu na mě a vyjíždím na led směrem ke středovému kruhu. Tam se mě ujímá náš kapitán Ríša Brančík. „Stoupni si tady a až na tebe přijde řada, vem puk, rozjeď to a dej góla.“ Vcelku jednoduché, až po to „dej góla“. Nájezdů jsem jel několik, ale góly jsem dal pouze dva, a to ještě musím poděkovat Štefanovi, že je pustil. Koutkem oka zahlédnu, že se na mě přišel podívat i bratr a jedu jej pozdravit. Po chviličce jsem ale pokárán kapitánem, že si to mám vyřídit až potom, že teď máme trénink. Po dalších pár nájezdech trochu odpočívám u středové čáry. Všímá si mě Jarda Koma a přihrává mi puk a já jemu zase zpátky. Chvilku takhle kroužíme ve středu hřiště a přihráváme si. Jarda mě většinou přímo na lopatu hokejky a já jemu v lepším případě na nohy v horším případě úplně mimo. Poté střílíme z místa a zblízka na gólmana, což se zprvu zdá jako jednodušší úkol než střílet za jízdy, bohužel i z této pozice dávám jen jeden gól. Do teď nějak netuším, jak jsem ten puk zvedl pod víko. Gól to byl sice krásný, ale jen jeden. Ještě focení s Ríšou Brančíkem a odcházíme do šatny.
Po chviličce na ledě jsem zpocený skoro víc než hokejisti, kteří tam byli mnohem déle. Po příchodu do šatny usedám na svoji lavičku a sleduji dění v kabině. Hráči se různě trousí do sprchy, Milan Ministr cvičí, Míša Nedbálek čte noviny a Jarda Koma se projevuje jako speaker kabiny. A pokud nebavil svým monologem své spoluhráče, kteří mu už na konci nabízeli i peníze, aby už chvíli mlčel, tak já se bavil opravdu královsky. Díky novinám Míši Nedbálka dochází i k malému hecování. Něco ve stylu „v novinách si čteš, jak dát dnes góla?“ Míša rychle kontruje: „No, hlavně, aby ty ses vůbec trefil do brány“. Myslím si, že tohle hecování své ovoce přineslo. Jedna asistence Míša, jedna asistence a jeden gól Jarda. Pozornosti Jardy Komy neunikne ani osoba Radima Tesaříka. Vítá ho se slovy: „Aaaaa, spasitel olomoucké obrany přišel.“ Radim vcelku skromně namítá, že žádným spasitelem není a že právě Jarda je ten borec, na což se mu dostává rychlé odpovědi: „Ne ne, na všech fórech se píše jen Tesil, Tesil, Tesil, spása obrany a o mě nic.“ Všichni se zasmějí, a to už vchází do šatny Pepa Podlaha a odváží mě do hotelu Hesperia na oběd.
Během cesty samozřejmě nedebatujeme o ničem jiném než o hokeji. Mimo jiné jsem upozorněn, ať od toho oběda moc nečekám, všechno na vodě a tak. Pepa by si prý občas taky radši dal nějaký steak, ale je mi vysvětleno, že jsou jeden tým a musí držet při sobě i při obědě. Po příchodu do restaurace je mi vyvrácen první mýtus a sice to, že oběd je akce společná. Za námi už se u stolu pomalu
dojídá a ostatní stoly jsou ještě prázdné. S Pepou přisedáme k našemu gólmanovi Štefanovi a krátce poté se k nám ještě přidávají naši trenéři pánové Fiala s Tomajkem a Helča Spurná. Přicházející klubko mladých hráčů mě kárá, jakto že sedím s trenérama, když jako hráč mám sedět u stolu s něma, s hráčema. V té chvíli už se ale pomalu chystám na odpolední šichtu ve vedení klubu a na střídačce, takže to přece jen vypadá, že sedím u správného stolu. Poté co mi paní servírka přináší jídlo je vyvrácen i můj další velký mýtus o zdravých dietních a nechutných blivajzech. Kuřecí prsíčka, lehce pikantní omáčka a rýže se šunkou. Velmi chutný a zároveň asi i nutričně vyvážený pokrm. K obědu se podává na pití pouze voda. Po obědě mě Pepa odváží domů, kde doháním svůj pitný deficit dvěma chlazenýma Radegastama, bez kterých bych vám o tomto zážitku ani nemohl psát.
Po krátkém odpočinku vyrážím opět na stadion. V 15:30 tam s Pepou máme sraz. Usedáme do zasedací místnosti a začínáme krátkou předzápasovou taktickou slivovicovou poradu. V jejím průběhu sledujeme oknem rozcvičujícího se soupeře z Ústí nad Labem. Je mi také svěřena jedna velmi důležitá funkce a sice nadiktovat Pepovi soupisku hostí. Jsem upozorněn, že je to moc důležité a pokud se spletu, tak se prý znovu objevíme na Nově. Před zápasem se ještě účastním jednání vedení klubu s vedením fanklubu a pak už se chystáme na střídačku. Poté co jsme dostatečně oblečeni, připíjíme ještě jednou slivovičkou na vítězství a vyrážíme. Po příchodu na střídačku jsem přímo pohlcen atmosférou. Napravo ode mě stojí Pepa, nalevo Honza Tomajko a pod sebou mám všechny hráče. Jsem ještě upozorněn, že musím pečlivě sledovat hru abych nedostal pukem, kdyby ho náhodou poslal někdo na střídačku. Prý se taky musím snažit, protože když prohrajeme, hráči to svedou na mě, upozorňuje mě Pepa.
Zápas začíná. Ze začátku mi dělá problém se srovnat s rychlostí hokeje, která se z tribuny jeví jako pomalejší. Ze střídačky je to fofr jako blázen. Jako člen realizačního týmu se snažím na střídačce chovat důstojně, což mi vydrží pouze do 2. minuty, kdy Peťa Haluza střílí první gól zápasu a já se zase na chvíli stávám fanouškem a točím šálou. Chvíli poté nám trochu kazí radost svým vyrovnáním Lukáš Handlovský. Ovšem netrvá to dlouho a šála opět létá vzduchem, tentokrát zásluhou Radima Kucharczyka. Končí první třetina a odcházím ochutnat dobroty do místní VIP zóny. Vynikající kuřecí řízečky zalévám pivem Radegast a oknem sleduji přestávkový program jejich promoteamu. Přichází pro mě Pepa a protože hráči už vyjíždí na led, utíkáme. Na začátku chodby vedoucí ke střídačkám nám v civilu oblečený Tomáš Zbořil vyhubuje, že se cpeme řízečkama a pak jdeme pozdě.
Po našem pozdním příchodu už nejdu na své místo na konci střídačky, ale zůstávám na jejím začátku. Díky tomu mám možnost vidět v akci i naši paní doktorku MUDr. Janu Fialovou, která si v průběhu třetiny odvádí Jirku Ondruška na malé šitíčko a kustoda pana Petra Přecechtěla, který musí během druhé třetiny řešit hned dva problémy. Nejprve přijíždí Peťa Polodna a potřebuje odstranit z plexi černé razítko, které mu tam zanechal puk. Kousek hadříku a jakýsi sprej problém rychle řeší. Krátce poté přijíždí s daleko větším problémem Jarda Koma. Praskla mu totiž guma u spoďárů. Ta je velmi rychle nehrazena náhradními tkaničkami do bruslí a hraje se dál. Náš náskok navyšuje Ondra Šedivý, ovšem už podruhé nám radost kazí Lukáš Handlovský a náskok opět snižuje. Druhá třetina tedy končí 3:2.
Během přestávky dávám u piva panu Klapilovi krátké interview a kontroluji čas, abychom došli na začátek třetiny včas. Přestože jdeme o něco dřív, raději utíkáme. Na začátku chodby nás opět čeká Zbořka, tentokrát ovšem tleská a chválí naše polepšení. Když po devíti minutách hry vstřelí góla nejlepší olomoucký obránce Jarda Koma, začínám už trochu věřit, že bychom to mohli zvládnout. Pojistku posílá za záda brankáře Orcta Ondra Šedivý. Hotovo. V ochozech se ozývá „dostali jste bůra“, začíná se slavit a já se již těším na pozápasové oslavy. Těsně předtím než jede Jarda Koma podat ruku soupeři mi oznamuje, že si pro mě pak přijede, mezitím už se ale hráči řadí pod kotlem a Matěj Pekr na mě mává. Vyrážím na led a stoupám si pod kotel. Byť sem se o vítězství nijak nezasloužil, jsem součástí vítězné vlny a pocit je to opravdu nepopsatelný. Zdravíme ještě zbylé dvě tribuny a pomalu vyklízíme ledovou plochu. V tunelu už na mně čeká Ríša Brančík, který se chystá mě odvézt do šatny na vítězný pokřik. V tu chvíli ale uslyším z tribuny skandování „Agent, Agent“. Nedá se nic dělat, vybíhám ještě zpátky a zdravím své věrné fanoušky, ale hned v zápětí už spěcháme do šatny. Stojím a čekám, co se bude dít. Tu se ke mně otočí pan Fiala a říká: “Popadni nějakou hokejku a musíš klepat s námi.“ Hráči odříkávají svůj pokřik za doprovodu klepání hokejek. Poté se se mnou přichází osobně rozloučit Jarda Koma a vyrážím s Helčou na tiskovou konferenci. Po tiskovce ještě rozhovor pro klubový web a tím pro mě den s hokejisty končí.
Za tento grandiózní zážitek bych chtěl poděkovat všem hokejistům, zejména pak Jardovi Komovi a Ríšovi Brančíkovi, vedení klubu HCO a v neposlední řadě také pivovaru Radegast. A jeden takový vzkaz všem fanouškům. Pokud se vám občas zdá, že vás není moc slyšet, tak věřte tomu, že to tak není. Takže?
Kohouti do toho, kohouti do toho hej hej!!!
Od fanouška