Ohlédnutí za zápasy s Karlovými Vary a Pardubicemi

HC Olomouc : HC Energie Karlovy Vary - 4:2

Ve čtvrtek 26. prosince jsem navštívila plecharénu po delší době, ale nechtěla jsem porušit tradici. Hokej v období vánočních svátků totiž už několik let patří do rodinného programu. Šla jsem na zápas  bez jakéhokoliv očekávaní, s mírnou zvědavostí, jestli se obraz naší hry nějak změnil. 

Když dal ve třetí minutě utkání gól Franta Skladaný (krásně nahrál sám sobě o mantinel), říkala jsem si, že má motivaci (přece jen ve Varech nějaký ten rok odehrál). Ve 22. minutě srovnal stav zápasu na 1:1 karlovarský Martin Rohan, na což odpověděli krásnou akcí Lukáš Klimek s Lukášem Nahodilem a změnili skóre na 2:1. O něco později byl Skladaný vyloučený dvakrát po sobě a mě napadlo, jestli není přemotivovaný; podotkla jsem, že by ho raději měli nechat sedět na střídačce. Krátce po začátku třetí třetiny dal svůj první gól sezony Vilda Burian a provedl to opravdu elegantně. V 53. minutě byl Skladaný vyloučený za hru vysokou holí na 4 minuty (došlo na moje slova) a Vary dlouhou přesilovku dokázaly využít. Skóre bylo najednou 3:2 a slabším povahám na tribunách se opět zrychlil tep. Soupeř měl na srovnání stavu necelých pět minut a o chvíli později odvolal brankáře. Ani to však nepomohlo, naopak s pukem si dojel až k prázdné brance Pavel Musil a svým gólem zpečetil stav zápasu na konečných 4:2 pro Moru.

Karlovy Vary možná neodehrály svůj nejlepší zápas, ale stejně jsem měla dojem, že byly živější, dravější a rychlejší než my. Co se zmíněné rychlosti týká, mnohokrát jsem si všimla, že náš hráč jede za pukem svým tempem a nezrychlí, třebaže má za sebou soupeře. A ten ho většinou přebruslí. V našem herním projevu je pořád jakási nejistota, snadno ztrácíme puky, přihrávky jsou nepřesné.  Současná hra Mory asi obecně moc netáhne, protože jsme měli v tomto kole nejslabší návštěvu z celé extraligy.
 

HC Olomouc : HC Dynamo Pardubice - 1:2

Nemohu říct, že bych na zápas s Pardubicemi šla s přesvědčením, že je v pohodě „přejedeme“. Červík pochybností přece jen hlodal, protože Mora už víckrát předvedla, jak umí prohrát s týmy ze spodních pater tabulky. Ovšem to, co se odehrávalo na ledě, překonalo i ty nejhorší představy. V první třetině se Mora ochotně přizpůsobila hernímu „stylu“ Pardubic a já myslela, že usnu. V polovině třetiny jsme dali gól ve vlastním oslabení (opravdu jsem čekala, že Pavel Musil ten puk jenom vyveze co nejdál). Na začátku druhé části hry pardubičtí srovnali stav na 1:1 a Mora potom měla postupně k dispozici 4 přesilovky, které trestuhodně nevyužila; sledovat je bylo jen pro silné nervy. Ve třetí třetině hned ve 43. minutě daly Pardubice druhý gól a bylo hotovo. Mora v té části hry projevila konečně nějakou bojovnost a snažila se o srovnání skóre, nicméně Dynamo po zbytek utkání už jen vyhazovalo puky z pásma a bránilo výsledek. Pro diváka bylo utrpení takovou hru sledovat. Kohouti v závěru zkusili hru bez brankáře, ale po vyloučení J. Ondruška byla tato zmařena.

Na hodnocení tohoto zápasu by možná stačilo jedno velmi výstižné slovo a to: holomajzna. Naši hráči byli nedůrazní, měli špatný pohyb. Možná by po tomto zápase mohli sepsat manuál, který by měl dvě části: I. – Jak netrefit prázdnou branku, II. Jak hrát přesilovku, aby nepadl gól. Opravdu nevím, kdy jsem Moru viděla hrát tak špatně. Vážně je to tak, že se silným soupeřem hrajeme většinou dobře a se slabším špatně? Nebo jak mnozí tvrdí, že neumíme tvořit hru? Po takovém zápase opět klubu klesne návštěvnost, protože fanouškům už dochází trpělivost. Ne každý je ochotný dlouhodobě dávat (platit vstupné, fandit, mrznout) a nic za to nedostat.
 

Shrnutí

Hrajeme už třetí čtvrtinu extraligy a Mora visí na 10. místě tabulky s pouhým sedmibodovým náskokem na poslední Pardubice, kterým právě darovala 3 body. A někteří fanoušci jsou po prohraném zápase schopni stále tvrdit, že nám jen chybělo štěstí. Ale stačí se nad tím zamyslet: to mají Liberec, Sparta Plzeň, Mladá Boleslav a Třinec v zápasech stále štěstí, že jsou v tabulce na prvních pěti místech? Někdo namítne, že mají lepší hráče, produktivnější. Ale vždyť my máme letos papírově nejlepší tým, od postupu do extraligy. Už nemáme jen bezejmenné bojovníky, ale i nějaká ta „jména“. A není těch „jmen“ třeba na náš tým moc? Vybavuje se mi, jak v jedné sezóně náš GM velmi stál o návrat Erika Hrni zpět do Olomouce a řekl k tomu: „Erikovi by se u nás hrálo líp, protože v Třinci je hodně náčelníků a žádný indián.“ Nenastala u nás letos situace, že těch náčelníků máme víc, než tento tým unese? Ne vždy známá jména znamenají automaticky klubový úspěch – stačí vzpomenout na Chomutov v sezoně 2013/14. Může pomoci neustálé utěšování se, že bude líp, že je třeba věřit a doufat? Nevšimla jsem si, že by moje víra ve vítězství skutečně přinesla 3 body, stejně tak vidím víceméně stále stejnou hru, ať na zimáku jsem nebo ne.

Nepatřím k těm, kteří by klub zatracovali po jednom prohraném zápase. A nepatřím ani k tzv. „fanouškům úspěchu“. S chutí Kohoutům zatleskám i po prohraném utkání, když budu vidět, že bojovali do posledního dechu. Ta bojovnost mi letos u týmu opravdu chybí, nevidím ji tam. Na Moře mi skutečně záleží, ale to neznamená, že jsem ochotná sledovat ten chaos na ledě. Zažila jsem toho s klubem opravdu hodně a myslím, že je naprosto v pořádku, když mi současný stav vadí. Mám za to, že je to lepší, než nad tím mávnout rukou a říct: „No co, vždyť je to jen sport“.