Čistič, aneb co dělat, když je zrovna reprezentační pauza

Leckdo z vás si možná říká: „Co já budu dělat, když Mora teď nehraje?“ Jistě, je možné sledovat hokejové reprezentace či se věnovat činnostem a koníčkům, na které nebyl čas. Já si v takových dnech čtu nebo koukám na filmy.
A co se četby týká, měla bych jeden tip: publikaci Ondřeje Zamazala „Čistič“. Kdo ji nezná, název mu moc neřekne (ne, opravdu to není příběh z prostředí mafie). Ale když se přidá podnázev „Pozor, píská Milan Minář!“, téměř každý si vzpomene.

Pozor, píská Milan Minář!

Milan Minář patřil téměř 20 let k nejlepším českým rozhodčím. Pískal na 5 mistrovstvích světa, v hokejové extralize odpískal 755 utkání. Mezi hráči a trenéry si vydobyl mimořádný respekt: citem pro hru, komunikačními schopnostmi i nesmlouvavostí, s jakou na ledě řešil složité situace. Za to, jak si uměl poradit s problémovými hráči, si vysloužil přezdívku „Čistič”.

Kniha je otevřenou zpovědí člověka, který se vypracoval v jednu z nejuznávanějších kapacit ve svém oboru. Mapuje profesní historii M. Mináře, odkrývá zákulisí profesionálního hokeje a nevyhýbá se ani soukromému životu. Málokdo ví, s jakými životními kotrmelci se M. Minář musel vyrovnávat v osobním životě: s vazbou na Mírově, milionovými dluhy nebo rozvodem. Publikace obsahuje fotografie, vzpomínky bývalých kolegů a hráčů a v neposlední řadě i statistiky utkání, které Milan Minář odpískal (v extralize i na mistrovství světa).

Dozvíte se, proč se M. Minář pořád při utkáních mračil, co přispělo k tomu, že s Radkem Dudou nikdy neměl na ledě žádný problém, jak dlouho se zná s Jirkou Dopitou, jaké to bylo na Mírově a proč vlastně skončil s pískáním. Ale také kde jedl nejlepší chlebíčky a který z hráčů si před zápasem vždycky dával rum. Kniha se čte opravdu velmi dobře a mohu ji jen doporučit.

Ukázka z knihy

Nejvíc okolností se mi vybaví kolem mého posledního zápasu v extralize (12. 9. 2014). V září 2013 jsem ohlásil poslední sezonu, na jaře jsem s pískáním skončil a s předsedou komise rozhodčích extraligy Pavlem Halasem jsme se dohodli, že v září 2014 vybereme utkání, na kterém se oficiálně rozloučím. V té době nás končilo víc, Pavel usoudil, že si rozlučku zasloužíme všichni, ale chtěl nás nasadit až na druhé, třetí nebo čtvrté kolo. Přitom já jsem si v rozlosování našel, že hned v prvním zápase hraje doma Olomouc. Já už jsem v té době v Olomouci žil. Když jsem postupoval do extraligy, Olomouc zrovna prodala licenci do Karlových Varů, a když jsem končil, vracela se po 17 letech zpátky. To všechno způsobilo, že jsem se chtěl rozloučit v olomoucké plecharéně. Kdyby to nešlo, skončil bych v tichosti bez rozlučkového zápasu. Volal jsem řediteli extraligy a Josef Řezníček se za mě přimluvil. Všechno dopadlo, jak jsem si plánoval.

Samotné utkání, Olomouc-Slavia, jsem si neskutečně užil. Skočil jsem na led a celá hala skandovala mé jméno. Byli tam fanoušci, kterým jsem kdysi věnoval své rozhodcovské dresy, ti si je na sebe oblékli. Pískal jsem s Romanem Polákem, na čáře byli „Toška“ Tošenovjan a „Hlaváč“ Hlavatý.
Na ledě to jednoduché nebylo: první zápas sezony, Olomouc jako nováček extraligy… Domácí žádná rozlučka nezajímala. A já se zase nechtěl rozloučit nějakou vyloženou botou. Někdy v průběhu zápasu jsem nechal bez povšimnutí úplně běžný zákrok a kapitán Slavie Jaroslav Bednář se na mě otočil:
„Tohle nezapískáš?“ A já mu v klidu odpovídám: „Jardo, já už dneska pískám naposled.“ On se zarazil a říká: „To si děláš prdel?“ – „Ne, je to můj rozlučkovej zápas.“ – „Ty jsi debil!“ a zmizel. S Jardou mě pojil nadstandardní vztah, takovouhle konverzaci si mohl dovolit.
 

Kniha na heureka.cz nebo zboží.cz

 

Úvodní foto: iSport.cz