Chvilka poezie aneb první zajímavý případ
Zima se pomalu přehupovala do své druhé poloviny, sníh mizel z ulic, ale štiplavý mráz si stále nacházel způsob jak znepříjemňovat jinak klidné chvíle obyvatelům úrodných nížin, zejména metropoli kraje.
Komisař Morka zrovna seděl ve své plechové kanceláři, trochu se chvěl zimou, ale jinak se radoval z relativního klidu. Po okolních krajích sice probíhaly nějaké šarvátky, ale on zrovna nic na práci neměl. Tento stav pohody a klidu mu však záhy změnil svým příchodem jeho poručník, seržant Erik.
„Pane komisaři, pane komisaři,“ křičel celý udýchaný: „Na Vysočině začínají zase řádit rebelové a je to horší, než kdy jindy. Teď vykradli uhlobaronskou farmu na dalekém severu a míří k nám. Počítám, že v pátek už tu budou.“
„A kakraholte,“ zavzdušnil se Morka. „Jakoby nestačilo, že jsem je se svými četníky letos už třikrát vyprášil.“ Seržant Erik se nadechl a odpověděl: „Nezapomeňte ale pane komisaři, že i oni vás jednou počátkem roku vyhmátli nepřipraveného a vykradli nám město. Navíc nejsou sami. Už cestou na sever se k nim připojili odpadlíci ze smradlavého cirkusu principála Růžovky.“
„Ještě něco, pane komisaři?“ špitl seržant Erik. „I když jim nejspíš vyprášíme kožich, existuje reálné nebezpečí, že se stáhnou do své sluje a zkusí ještě jeden nebo i více výpadů. Měli bychom po bojích tady na ně vytáhnout ještě na Vysočinu a tam je úplně rozprášit.“
„Mám informaci, že pokud se tam pojede, nebudeme sami,“ rozzářil se Erik. „I několik obyvatel města se chystá jet na tu bitvu s námi a budou nám pomáhat bubnováním a zpěvem bojovných písní. Pane Morko, my to zvládneme!“
.jpg)
