Příjemný výlet na Vysočinu
24. srpna 2011 napsal gijos 1
Situace již začínala být bezútěšnou. Chodil jsem po Praze jak tělo bez duše, na tváři se mi počínaly rojit vrásky a plešatá území na temeni mé hlavy začala mohutně rozšiřovat svá území. Kdekdo si lámal hlavu, čím to je, ale já věděl, bylo to již skoro půl roku, co jsem naposledy viděl svoji nejmilovanější Moru, a to ještě ke všemu při traumatické porážce v play-off s Havlíčkovým Brodem.
Avšak do těchto chmur mi koncem minulého týdne přiletěla zpráva, že mi bude možno navštívit přípravné utkání své jediné v Třebíči. Mou tvář opět naplnil úsměv, začal jsem být opět tím starým, šarmantním, galantním a radostným chlapcem, za kterým nejedno dívčí oko s ladností pohlédlo.
S nedočkavostí jsem čekal na onen osudný den a zaangažoval několik svých olomouckých kamarádů. V den D mi ani dospat nebylo možné, o zápase se mi dokonce několikrát za onu noc zdálo. Prve jsem s výkřikem „gól“ vstal ve 3:40, podruhé a definitivně pak s písní „Heja, heja, Moravia“ na rtech už definitivně v 5:50. A tak jsem bojovně naladěn nasedl na autobusovém nádraží na Florenci na přímou linku Praha – Třebíč. Jako člověk znalý svých urologických extempore jsem se před cestou 3x poctivě vyčural a hurá na Vysočinu.
Autobus vykazoval cestou značně nelítostné klimatické podmínky, což mělo za následek to, že na místo zdravě stavěného mladého muže vystoupil schvácený a značně zmatený člověk středního věku. Naštěstí nápoj značky, kterou uvádět nebudu, abych se nestal černou rukou trhu, spolu s koupelí v rybníce nad místní bazilikou sv. Prokopa, dodali mi potřebné energie.
Celá návštěva začala kulturní exkurzí. Souboj družstev reprezentující místa zapsaná v seznamu kulturního dědictví UNESCO jsem započal právě v onom kulturně duchovním prostředí absolvováním prohlídky baziliky sv. Prokopa. Poté mé kroky zamířily do židovské čtvrti a na židovský hřbitov, kde jsem utržil společenské faux pas, při kterém se stydím ještě nyní. Chtěje vyjádřit pietu, sundal jsem si čepici a celý hřbitov prošel za neskutečného žáru s obnaženou hlavou, až při odchodu mi hlavou začala běhat myšlenka, že v náboženství židovském jest to naopak nežli v naší kultuře křesťanské, tedy že u nich jest nejvyšší neslušností chodit s nepokrytou hlavou. Ó hrůzo, jaké zděšení. Každopádně poté jsem s hanbou odešel městským parkem k někdejšímu kostelu kapucínů a dále na civilní hřbitov. Jsem totiž vyznavačem tzv. funebrální turistiky po místech, která se jednoho dne stanou i místem mého odpočinku.
To už se blížíme k samotnému zápasu. Přes půl Třebíče jsem se došoural zpět k bazilice, kde jsem měl sraz s kamarády, načež mi za pomoci nejmodernější techniky napsali, že nestíhají a ať jdu rovnou na zimák, což sem také udělal. Na úvod zápasu jsem tedy v kotli fanoušků Mory stál sám. Moji samotu mi ulehčil Michal Nedbálek vstřelením úvodního gólu.
Hráči ještě ani nepřestali slavit, když konečně útroby království Horácké Slavie navštívili právě mí 3 kamarádi a začalo se fandit. Probuzení našich hlasivek vedlo Matěje Pekra ke vstřelení druhé branky. Příjemností pobytu na místním stadionu bylo jednak klima, které venkovní horko stlačilo do poměrně lidských teplot, a také Černá Hora za dvacku a limonáda Zon za 17,- Kč. Krásné to ceny, a ta chuť!
Při druhé třetině jsme taky čas od času něco zafandili, avšak naši hráči to další brankou neocenili. To v poslední třetině se jako Šípková Růženka vzbudili i příznivci domácích a odměnou jim budiž snižovací gól na 1:2. Víc již nestihli, neb naše mužné barytony vlily do žil našim hokejistům sílu k udržení výsledku.
Veřejně se na tomto místě musím nakonec doznat k hříchu, neb jsem od druhé třetiny fandil domácím, a to z důvodu, že doposud mi ještě nebylo dopřáno být účasten zápasu, který by pro svoji nerozhodnost musel být rozkličkován samostatnými nájezdy. Nepovedlo se ani nyní, ale útěchou budiž ten příjemný a libý pocit, kdy nám po zápase hráči přijeli poděkovat za masivní podporu, která můj hlas snížila o 3 tóny dolů a ztlumila jeho volume na úroveň „sípavý šepot“.
S kamarády jsme pak vyrazili směr nejhezčí město sluneční soustavy, cestou zpívaje známé písně jako „Vysoký jalovec“, „Kdyby tady byla taková panenka“ etc. Po příjezdu do Olomouce vám píšu tyto řádky. Celkově shrnuto se jednalo o velice vydařený a pěkný výlet, který obsahoval vše, co má. Vlastní sportovní výkon (5 minut čáchání v rybníce), kulturně-vzdělávací program po městě a projevení přízně sportovcům rodného regionu.
A tak s pozdravem AVE MORA, fanoušci tví te salutant, se pro tuto chvíli loučím a těším se na nějaké další virtuální setkání během sezóny.
Foto: hstrebic.cz
